|
Nacházíte se zde: SPROSTAK.CZ > Sprostý texty > Cesta do práce
}
       Líbí se vám to, ukažte to ostatním Se mi posralo auto, do prdele, zrovna teď. Je fakt že jsem slyšel, když jsem jezdil, nějaký podivný klapaní, ale doufal jsem že to ještě chvilku vydží. No člověk je prostě tvor plný naděje, která se ne vždy vyplní. Takže jsem auto nechal stát úřed barákem, a do práce jsem jel tramvají. Musím uznat, že jsem s ní nejel dobrých.. no jestli si vzpomínám, někdy na vejšce, takže to je už skoro tři roky. Vzpomněl jsem si že se tam platí jízdenkami. Takže jsem si myslel, že si jí koupím v trafice. Ale je tam nápis Jízdenky nevedeme. Kupuji si tu cigerety skoro každou chvilku, ale tohoto jsem si všim poprvý, buď jsem slepej, nebo to tu vystčili až teď. Co teď? Tak jsem se pokusil zeptat trafikantky, takový starý babčí, kde se daj koupit. Mohl jsem si myslet, že bude tím pádem příjemná, takže mi odsekla v automatu, a dál se se mnou nebavila. Jaký automat? Co to po mě chce? Došel jsem až na zastávku a oběvil jsem ho. Měl jsem děsnou radost, připadal jsem si jak Alenka v říši divů, pojalo mě takový zvláštní nadšení s oběvování nového světa. Budu muset tramvají jezdit častěji. Nakonec jsem třímal v ruce jízdenku, a čekal na svou tramvaj, musím se přiznat, že jsem ani nevěděl jaká tramvaj k nám jede. To byl taky saigon, volal jsem Aničce, jestli ví jaká tramvaj jezdí k nám do práce. Mám pocit že jsem jí opravdu velice pobavil, což jsem nechápal. Nakonec mi podala přesné informace. Trošku mě vyděsilo, že musím přestupovat, nebyl jsem si jistý jestli to zvládnu. Napsal jsem si na papír tramvaj kterou musím jet od sebe, zastávku na které budu přestupovat, tramvaj na kterou přesednu, i zastávku na který nakonec vystoupím. Přemýšlel jsem když jsem řešil to dilema že pojedu taxíkem, ale nakonec jsem to pojal jako bojový úkol a nelituju. Takže jsem čekal na zastávce na svou tramvaj. Jezdí co deset minut. Přišel jsem samozřejmě když odjíděla, mohl jsem jí doběhnout, ale přišlo mi to nedůstojný, takže jsem pomalu dokráčel na zastávku a rozhlídl se kolem sebe. Vpadl jsem do jiného světa, pomyslel jsem si. Na zastávce postávali maminy s děckama, které pobíhali sběsile, bál jsem se že spadnou do kolejiště nebo na cestu, ale maminy byly klidné. Dál tam stáli upachtění chlapy v montérkách a pokuřovali nějaký děsný svinstvo, protože to smrdělo na sto honů. Několik důchodců, hlavně se mi líbila jedna babka, která se hádala už si chce sednout na tý zastávce. V tom přítřešku totiž seděli nějakcí studentíci, tři kluci a holka. Naprosto jí ignorovali. Stál jsem myslím, že jsem měl pusu dokořán, a nevěřil. Když přijela má tramvaj nechtěla mi otevřít dveře. Stál jsem před nimi a nic. Nakonec se jeden z těch pubertáků se strašlivým smíchem zvedl a zmáčkl tlačítko kterýho jsem si vůbec nevšiml. Dveře se otevřeli a já naprosto zděšen vlastní neschopností nastoupil. Ani jsem mu nepoděkoval, nebyl jsem schopen zvednout oči od podlahy. Na zemi bylo nablito, nad tím stál naprosto ožralý člověk, kterému to vůbec nevadilo, dokonce to rozšlapával. Když jsem od té hrůzy nakonec vzhlédl, zjistil jsem že tímto obrazem jsem fascinován jen já. Ostatní seděli nebo postávali, s výrazy šedých myší. Oběvil jsem volné sedadlo, ale nebyl jsem schopný se posadit, kdybych vydržel stát bez držení, asi bych se ani nechytl držátka. Začal jsem řešit jak poznám jakou zastávku mám vystoupit, ale naštěstí asi řidič, hlásil zastávky. Takže jsem jen stál, pořád jsem se vracel k tomu člověku, neidentifikovatelné sexuality. Jel jsem jen kousek, neboť se mi začalo dělat kapku zle s toho smradu. Měl jsem štěstí, protože tramvaj, na kterou jsem přestupoval jela hned. Takže jsem si ani neprohlídl sestavu na přestupné zastávce. Už jsem věděl že mám hledat tlačítko. Takže jsem nastoupil bez cizí pomoci, a děsil jsem se obrazu, který se mi naskytne. Byl jsem ale mile překvapen, nebylo tam nic smradlavého dokonce i lidi vypadali slušněji, jelo tam zase několik pubertáku, byli hluční ale vtipný. Vykládali velice nahlas, takže jsem poslouchal, ocenil jsem je jako ranní vysílaní evropy 2., ostatní lidé taky vypadali, že to berou jako příjemné spestření, nicméně jsem podcenil naše starší spoluobčany, kteří nastoupili u nákupního centra. Nahrnuli se do klidné atmosféry, proložené několika vtipnými hláškami, a jali se rvát o místo. Takže jsem si vyslech velice inteligentní, nicméně zcela scestné povídaní o dnešní mládeži. Měl jsem pocit že mi někdo přeladil rádio. Tito studentíci, se ale rozhodli diskutovat. Opravdu jsem se bavil. Důchodci argumentovali svým stářím a těžkými taškami, svými nemocemi. Pubeťáci zase svou únavou s práce na ně. To mě dostalo, protože mohli chodit maximálně na základku. Nevím jak to dopadlo, musel jsem vystoupit. Což mě mrzí, možná bych se poučil. Dojel jsem štastně. Příště pojedu vlakem!
Komentovat příspěvky mohou pouze přihlášení uživatelé, pokud jste registrovaní přihlašte se, pokud ne, budeme rádi pokud se zaregistrujete Komentáře k příspěvku Příspěvek zatím nikdo nekomentoval, buďte první :-) _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _
|
||||||||||||
|
|
|
